Někteří investoři srovnávají hudební skladby s nemovitostmi, protože minimálně z finančního hlediska jde o aktiva, od kterých se očekává, že časem vygenerují předvídatelný příjem. Světoznámí autoři a interpreti jako například Neil Young, Lindsey Buckingham, zda Shakira, nedávno prodali své katalogy písní, což by mohlo mít nečekaný dopad na budoucnost nahrávacího průmyslu.
Minulý měsíc se objevila zpráva, že Bob Dylan prodal svůj katalog písní vydavatelství spadajícího pod gigant Universal za údajně více než 300 milionů dolarů. Dylan prodal kompletní katalog svých více než 600 písní, repertoár, který vznikal v průběhu 60 let. O katalogu se píše jako o jednom z nejcennějších, srovnatelný s tvorbou kapely The Beatles. Jde o jedno z nejslavnějších jmen v pokračujícím šílenství akvizic autorských práv k hudbě. Několik týdnů po Dylanova oznámení, šli v podobných stopách i Neil Young, Lindsey Buckingham a Shakira. Prodali práva na své písně relativně novému kupci na scéně: Hipgnosis Songs Fund, investiční společnosti založené teprve nedávno, v roce 2018. To, co se na první pohled změní, je seznam názvů skladeb v kartotékách. V podstatě ale jde o něco víc. O kontrolu nad kánonem populární hudby.
Písně jsou vnímány jako aktiva, od kterých se očekává, že časem vygenerují předvídatelný příjem, podobně jako nemovitosti. Ale zatímco nabídka pozemků je pevná, umělci chrlí každý rok více a více hudby. A i přes občasnému záblesku něčeho převratného, nakonec se z nové hudby bude v budoucnu opakovaně hrát jen její malá, nepatrná část. Z logiky trhu vyplývá, že nejlukrativnější sázkou je nákup skladeb, které jsou již osvědčenými vítězi. A těch je jen pár.
Kromě hudebních vydavatelství, finanční zájem o písně vzrostl i mezi soukromými kapitálovými společnostmi, penzijními fondy a prostřednictvím zařazení společnosti Hipgnosis na Londýnskou burzu cenných papírů v roce 2018, i mezi malými investory.
Na první pohled se zdá, že si to zaslouží potlesk, když jsou písně zjevně dostatečně cenné na to, aby inspirovali zlatou horečku 21. století. Ale nechat osud klasických hitů v rukou obchodníků na Wall Street, kteří budou s hudbou zacházet doslova jako s ropou, by nebylo správné. Pro milovníky hudby, kteří nejsou obklopeni obrovským bohatstvím, spočívají obavy v tom, jak mohou takové megaobchody převodu autorských práv ovlivnit kulturní dopad hudby a co to znamená pro mnohé hudebníky.
Fungování autorských práv v hudební branži je absurdně komplikované. V hudebním průmyslu existují dva typy autorských práv. Jeden soubor práv se týká písně nebo hudební skladby, pod označením „vydávání“, což znamená autorský zápis hudby a textu. Druhým typem je zvukový záznam, čili „master“, což je hotová stopa, která končí na streamovacích platformách. Kontrakty se liší, ale autorská práva na hudbu a text jsou obvykle ve spoluvlastnictví skladatele a vydavatele, což je společnost, která pomáhá skladateli vybírat autorské honoráře. Pokud bychom to chtěli co nejvíce zjednodušeně popsat, tak pokud napíšete píseň a já ji nahraji, vy dostanete autorské honoráře za píseň (s podílem pro vašeho vydavatele) a já dostanu „master“ honoráře (s podílem připadajícím nahrávací společnosti). Práva na písně se dále člení na práva ze streamů nebo fyzických prodejů, přehrávání v rádiích, živá vystoupení, a práva, kdy se hudba objevuje v televizních pořadech, filmech nebo reklamách. Absolutní zkráceně: vlastnická práva vydavatelství k skladbám, které jsou již populární hity a objevují se napříč vizuálními médii, může z dlouhodobého hlediska přispívat k trvalému příjmu.
Přestože streamovací služby obvykle vyplácejí větší podíl nahrávacím společnostem jako autorům a vydavatelům, pokračující právní boj o zvýšení podílu vydavatelů znamená, že příjmy z katalogů písní mohou mít prostor pro růst. Přidejte k tomu pandemií vyvolaný nedostatek příjmů z koncertování výkonných autorů, plány USA na zvýšení daně z kapitálových výnosů (pod které by katalogový prodej mohl spadat), a máte recept na obchodování.
To, že katalogy mění majitele, nemusí být zpočátku pro běžné posluchače zřejmý. Namísto toho je třeba vidět dopady jinde. Kde se vezme talent pro nadcházející budoucnost? Hipgnosis tvrdí, že když velká trojka vydavatelství používá své staré katalogy na proplacení nákladů na hazard s novými talenty, je to „zcela nelogické“. Proč by měli trávit čas pokusem o vytvoření něčeho nového na úkor katalogu, který je již plný písní, které lidé znají, milují a přetrvává po nich poptávka? Hipgnosis netvrdí, že by se neměly vytvářet písně nové, ale nemělo by to být na úkor katalogu.
Redakce radí: Nechte se inspirovat zajímavými články, tipy a nápady, inspirace není nikdy dost.
